Želvušky jsou pouhým okem neviditelná zvířata velká obvykle méně než půl milimetru. Co jim chybí na velikosti, dohánějí schopnostmi. Želvušky jsou známé pro svůj um přežít téměř cokoli. Během deseti minut dokáží programovaně zastavit všechny životní funkce, zapouzdří se a přežijí teploty od -273°C po 150°C, vysoké dávky radioaktivní záření, absenci kyslíku, vody a potravy, a dokonce i pobyt v kosmu.

Želvušky nepotřebují sluneční krém. V nedávné době se zjistilo, že některé druhy mají na sobě fluorescentní ochranný štít. Pokud na něj dopadá UV záření (které poškozuje živé buňky a při vyšších dávkách je i zabíjí), štít ho pohltí a přemění na modré světlo, které vyzáří zpět. Takže po osvícení UV zářením želvušky modře svítí!

Zajímavý je také život v kryokonitech (jezírka na povrchu ledovců, která mají obvykle jen několik desítek centimetrů čtverečních). V nich obvykle několik druhů organismů vytváří malý uzavřený ekosystém, který obvykle žije z recyklace živin uvnitř jezírka. Na dolních příčkách potravního řetězce najdeme řasy, sinice, houby a bakterie a mezi většími organismy často najdeme želvušky a vířníky. V takto zjednodušených systémech se dají potravní sítě dobře zkoumat.

Na Ústavu půdní biologie zkoumáme hlavně půdní želvušky a jejich úlohu v potravních sítích – zjednodušeně, co želvušky žerou, kdo žere je a za jakých podmínek. Zajímá nás, jak dokážou zajistit fungování půdy při jejím narušení, kdy jiná zvířata, která se starají o rozklad půdy a přísun živin k rostlinám, hynou, např. během nyní aktuálních such. Zkoumáme ale takové věci i v polárních oblastech, kde větší organismy chybí přirozeně.

Zjišťujeme také, kolik toho želvušky sežerou, protože se ukazuje, že by mohly být potencionálně použitelné k biologické ochraně rostlin před háďátky.

Také studujeme jejich indikační schopnosti, tj. schopnosti informovat nás o stavu ekosystémů – na Šumavě zkoumáme, jaký vliv má na společenstvo želvušek kůrovec a těžba a jestli jsou želvušky schopné v těchto případech detekovat narušení půdy. V Českém Švýcarsku také sledujeme, jestli želvušky dokážou odhalit, že na místě hořelo a jak dlouho je to od doby, kdy k tomu došlo. Naše výzkumné plochy zahrnují místa od 1 až po 122 let po požáru.